Deník Stalkera – Zvedl jsem se ze smrduté kaluže.…
Zvedl jsem se ze smrduté kaluže. Rychlým pohledem jsem zkontroloval ohořelou nohavici a bezmocně zakroutil hlavou. Tohle se nemělo stát… Sevřel jsem čelisti a snažil se nezpanikařit. Prostor vyplnil smrad rozteklého asfaltu.
Zaujatě jsem pozoroval horký, vlnící se vzduch před sebou. Kaluže v blízkosti ohnivé anomálie bublaly a syčely, ale celá ta hořící příšernost se pomalu uklidňovala a nabírala na rovnováze.
Navzdory všemu horku se ale nepohybovala. Výheň. Nepatrně jsem si oddechl úlevou. Vousáč mi vyprávěl o ohnivých pohybujících se anomáliích vyhledávajících si svůj cíl. Prý se jim říká Komety… V životě bych takový svinstvo nechtěl potkat, zvlášť ne tady v bažinách. O to divnější bylo, že je možné na podobné anomálie narazit i v takovém nesnesitelném vlhku uprostřed bažin.
Obhlížel jsem okolí, ale jak se zdálo, výheň se nedala obejít. Z obou stran ji uzavírali dvě rozsáhlé bahnité louže.
Výheň se téměř uklidnila. Voda v kalužích přestávala divoce vřít, tekoucí asfalt se zastavil a ztvrdl. Na troud uschlá tráva počala opět vlhnout a nabírat na své původní barvě. Za chvíli nic nebude nasvědčovat přítomnosti anomálie… Zvláštní je, že i přes stávající počasí se anomálie spustila až potom, co jsem do ní vkročil.
Mimoděk jsem zvednul pohled přes kaluž na aktivní elektry.
Přestalo mrholit. Podíval jsem se nalevo, ale přes chuchvalce mlhy, jež se jako kouzlem shlukly nad zemí, jsem viděl jenom táhlou kaluž, ztrácející se v dáli. Netroufnul jsem si stoupnout do vody, zvlášť při pohledu na vzdálené výboje elekter, které teď už probleskovaly jenom minimálně.
Napravo stál ten starý karavan. Dobrá… Hodil jsem pušku na záda a opatrně, háže před sebe železné matice a šrouby, jsem si klestil cestu vysokou, mokrou travou ke zrezivělému vraku. Procházel jsem ve vzdálenosti tří kroků okolo něj, nahlížeje do tmavých oken s popraskanými skly. Jako bych nahlížel do brány nicoty… Koroze se prožrala každým milimetrem plechu, takže z původního bílého laku zůstalo jenom několik ostrůvků. Celou scenérii podtrhovalo mohutné kolo navlečené do černé pneumatiky, dosud nafouklé.
Měl jsem pocit, že mi železné monstrum pohled opětuje. Úzkost vyvolaná mlhou a okolním tichem se prohloubila.
Pohrával jsem si s myšlenkou vejít do temného vraku. Bylo by to jako vejít do dveří cizího, léta opuštěného domu, ve kterém však někdo mohl přebývat. Jenže zásoby se tenčily, každý drobný předmět, který tam někdo zapomněl nebo odhodil, by se mi hodil… Naprázdno jsem polkl a mimoděk sevřel pytlík se šroubky, až se mi začala potit dlaň. Cítil jsem hluboko v útrobách, jak mě vrak volá. Neslyšně a vtíravě ovládl mou mysl a zahalil ji pocitem bezmocné úzkosti… Nedaleko se ozvalo krátké, ostré štěknutí… a ještě vzdálenější zamručení. Rozlehlo se tíživým tichem a vnikalo až do morku kostí.
Pytlík upadl do bláta. Pocit zmizel stejně nenápadně, jako se objevil. Odtrhnul jsem zrak od starého karavanu a dorazil na pobřeží ponurého jezera. Kvůli mlze jsem neviděl na konec vodní plochy, takže z krajiny vystoupilo vysoké rákosí a zdálo se být jedinou překážkou na cestě do nekonečna. Jediným světlem na jezeře byly pulzující elektrický výboj a dál v mlze jakási nezřetelná vodní masa.
Minul jsem dřevěný člun, přivázaný ke břehu konopným lanem a opatrně obešel dvě elektry. Musel jsem se kvůli tomu brodit po kolena v páchnoucím bahně mezi tuhým rákosím.
Pak se mi otevřel pohled na další vrak, tentokrát auta. Skrze podlahu prorostla tráva, potahy sedaček už dávno někdo strhal na přikrývku nebo polštář a palubní deska byla rozebraná spolu s těžkými koly. Dveře hliníkové konstrukce byly dokořán otevřené, beze skel i klik. Úplný opak téměř netknutého karavanu.
Opět jsem se ocitl na silnici a při pohledu zpět jsem spatřil onen kopeček, za kterým číhala výheň.
Podařilo se mi obejít nebezpečnou anomálii, ale vyvstal tu vážnější problém. Cesta vedla přes jakousi kratičkou řeku spojující dvě velká jezera. Oba břehy spojoval starý, dřevěný most - jenže celá prostřední část byla propadlá až na zábradlí na pravém okraji, které odhodlaně viselo nad strží. Most kdysi držely pohromadě čtyři dřevěné pilíře, ale ty byly příliš daleko od sebe, než aby se po nich dalo přejít na druhou stranu.
Schůdnou cestou by mohla být řada kamenů, vyčnívajících z vody hned vedle mostu. Vlhkost a mechy na nich však udělaly své - až odsud jsem na klidné vodě viděl ohlodaná těla stalkerů, kteří se stali obětí kluzkých kamenů a savé, bažinaté půdy. Tuhle cestu jsem zavrhnul. Nadto byla voda v těch místech podivně šumivá a čeřivá, což se mi vzhledem ke klidně tekoucí říčce ani za mák nelíbilo.
Jenže kudy dál? Cesta očividně vedla do Roztoku a právě tam jsem mířil, abych našel postel a člověka na kus řeči. Teda alespoň jsem v to doufal. Napadlo mě prozkoumat ještě další část břehu, na které jsem ještě nebyl, což byla obrovská chyba, jak jsem měl posléze zjistit. Obešel jsem strom u cesty, obloukem se vyhnul skupině elekter - musely to být ty samé, které jsem viděl, než mě spálila výheň - a mezi husté vrby se mi taky příliš nechtělo, navíc jsem pochyboval, že by tím směrem byla cesta přes jezero.
Mlha stále houstla. Došel jsem po břehu řeky až k okraji druhého jezera. Pro jistotu jsem před sebe hodil další matici - zůstala v klidu ležet v husté trávě. S povzdechem se jí chystal sebrat, ale zarazila mě špatná předtucha. Bylo to mírné zavlnění vzduchu. Odtáhl jsem nataženou ruku a napjatě pozoroval prostor před sebou. Vzduch se začal divoce kroutit a lámat, a to mi stačilo, abych o krok ustoupil. Matice se náhle prudce zvedla do vzduchu, kde jí neviditelná síla neomylně zavedla do středu drtivé anomálie. Tam ji masomlejnek (název jsem odvodil podle Vousáčova vyprávění) nejprve sešrotoval na nepatrnou částečku, aby ji vzápětí ve spršce úlomků rozprášil všude kolem.
Na poslední chvíli jsem se sehnul před tlakovou vlnou a děkoval Vousáčovi, když mi na bundu zabubnovaly první polotekuté úlomky kovu. Anomálie se pak ještě chvíli vlnila a křivila prostor, než se zcela stabilizovala. Tak tudy ne…
Otočil jsem se, abych se vrátil na cestu, když v tom jsem se zarazil. Cestu mi zkřížili podivní protivníci - tři zmutovaná psiska se zvláštní, jakoby potrhanou kůží. Slepené rezavé chlupy visely jako vlasy stoletého muže a z tlamy jim odkapávaly husté sliny. Ve světélkujících očích se zračilo šílenství a hlad. Byli mi povědomí, vypadali skoro jako slepí psi, které jsem potkal v Kordonu, ale tihle byli mnohem menší…
Když jsem si ale uvědomil, kdo proti mně stojí, neubránil jsem se úsměvu. Tři štěňátka pseudopsa. To bylo poznat hned, protože mě na rozdíl od slepých čoklů POZOROVALI.
Avšak úsměv mi ztuhl na tváři, když první z nich vyrazilo do útoku. Tvrdě narazilo na holeň a malými zoubky se zahryzlo hluboko do masa. Zavyl jsem bolestí a kopnutím malou bestii zahodil několik metrů ode mě, ale štěně bylo hned na nohou a přiběhlo na své počáteční stanoviště. Druzí dva výhružně vrčeli a pomalinku postupovali vpřed. Ustoupil jsem o krok dozadu. Kolem se zavlnil vzduch - drtící anomálie na sebe nenechala dlouho čekat.
Drzý útočník vyrazil znovu, i když tentokrát mnohem obezřetněji. Nejprve ustoupil doprava a teprve pak vyrazil, až se bláto za ním rozstříklo. Pomalejší útok ho však stál život. Jakmile mutantík vrazil do mojí nohy, uchopil jsem ho za kůži na krku, jedním pohybem se otočil a hodil za sebe. Následujících několik vteřin jsem od krutého divadla nemohl otrhnout zrak.
Anomálie si letící psisko nejprve zachytila ve vzduchu a nasupeně lámajíc prostor. Bestie začala s úzkostlivým kňučením rotovat kolem středu. Slovo "rotovat" však není úplně správné, protože masomlejnek s mutantem doslova smýkal ve vzduchu, takže měl sotva prostor se nadechnout. Skoro to vypadalo, že si s ním drtící anomálie pohrává. Kdesi za kaluží se ozvalo výhružné zavrčení, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost.
Po dlouhých chvílích naplněných stále plačtivějším kníkáním štěněte se anomálie rozhodla se vším skoncovat. Vtáhla nebohého mutanta do svého středu a s odporným křoupáním a hlasitým, bezmocným vytím ho doslova rozdrtila.
Nečekal jsem, až nepozemské monstrum rozprskne mutanta po okolí a otočil se na útěk. Jenže poslední dvě štěňata byla rychlejší. Bleskově mi zastoupila cestu, aby pomstila svého bratra. Statečné, i když poněkud hloupé.
Rychle jsem vyrazil, jednoho mutanta mohutným kopnutím poslal do řeky a druhého v běhu prostě zašlápl. Drobné kůstky zapraskaly, ale jinak pes nevydal ani hlásku. Avšak z okolí už se začínalo ozývat výhružné vrčení a vytí. Znepokojeně jsem se rozhlédl a spatřil něco strašného - z na samém okraji mlhy stálo nejméně deset psů a stále přibývali. A tohle už nebyli žádní drobečkové - každý z nich měl dobrý metr v kohoutku. Zůstal jsem stát jako přimražený na místě. Každý z nich mě sledoval nenávistným pohledem, těkajícím ze zašlápnutého štěněte, na topící se štěně, pracující anomálii a zpátky na mě. A stále přibývali.
V tu chvíli anomálie vybuchla. V obrovské sprše vroucí krve a kostí se mrtvý mutantík rozlétl po širokém okolí. Sledoval jsem, jak jednotlivé kousky žbluňkají do kaluže vedle masomlejnku. Některé krvavé kusy zasáhly i napnuté psy a mě. A pak to začalo. V ohlušujícím štěkotu se psi dali do pohybu. Zuřivě běželi vpřed, někteří se brodili kalužemi, jiní se prodírali starými vrbami a přeskakovali shnilé větve a vysoké šutry… Jako přimražený jsem sledoval tu ohromnou masu mutantů. Dva čoklové vběhli přímo do skupinky elekter, jež obrovské bestie silnými výboji usmažily na prach. Zpoza kopce dokonce vyběhl děsivě vyjící hořící pseudopes, který přežil výheň. Byli jako šílení. Nezastavili se před ničím. Přeskakovali mrtvoly jiných psů, vráželi do sebe a nekoukali, kudy běží. Vzduch naplnil ostrý puch spáleniny, rychlejší, než sami psi. To mě konečně probralo z mrazivého šoku.
Jedině u mostu a směrem od vraku trabantu se nic nehýbalo.
Na nic jsem nečekal a vyrazil tím směrem. Ani jsem se neobtěžoval vytahovat zbraň, stejně by byla k ničemu. Nohy se mi bořily do bahna a zachytávaly se o rákosí a vysokou trávu. Srdce jsem měl až v krku, když jsem míjel strom u silnice. Přeběhl jsem asfaltku a oběhnul trabant. Neohlížel jsem se a ohlušující štěkot se snažil nevnímat.
Taktak jsem zabrzdil, abych nevlítnul do čekající elektry, aktivované silnými zvuky. Oběhl jsem je stejnou cestou jako poprvé - vodou - a spatřil spásnou loďku. Míjel jsem ji, už když jsem šel sem, ale doteď mě nenapadlo, že bych ji mohl využít. Bleskově jsem naskočil, přeřízl zmáčené lano, a co nejrychleji pádloval pryč odtud. Psi, které nesežehly ty samé elektry, které málem dostaly mě, dokonce vběhli do bahnité vody vstříc zkáze. Museli být asi hodně naštvaní. A to jsem si myslel, že jsou na anomálky a Zónu jako takovou, zvyklí. Hustá voda odstřikovala vysoko do vzduchu. Několika se podařilo dostat až k zádi loďky. Dál už nedoplavali. S hlasitým vytím se jeden po druhém nořili do bahna, lokali smrdutou vodu, aby už nikdy nespatřili denní světlo. Další stáli na břehu a častovali mě zuřivým štěkotem. S úlevou jsem dosedl na dno loďky, až se rozhoupala. Ještě teď jsem cítil adrenalin v krvi. Otočil jsem se, abych se naposledy podíval na břeh, ale mlha už vše zahalila. Štěkot brzy ustal a vystřídalo ho naprosté ticho. Jen drobné vlky šplouchali o bok malé loďky.
A když jsem si odplivl a otočil se zpět, seděl naproti mně Vousáč. Zpod hluboké kapuce se usmíval.
Autor: Jiří Jirkovec
Všechny důležité informace, včetně nejnovějších dílů naleznete na oficiálním "blogu":http://denik-stalkera.blog.cz/
Komentře k článku: Deník Stalkera – Zvedl jsem se ze smrduté kaluže.…
