Deník Stalkera – "Svině!" zařval doktor a učinil další…
"Svině!" zařval doktor a učinil další zoufalý pokus uhasit hořící stan poloprázdným kbelíkem vody. Byl to největší projev emocí, jaký jsem u něj za celou dobu spatřil.
Chudák… ale stejně neměl šanci.
Krčil jsem se v zákrytu mohutného stromu, v ruce pistoli s plným zásobníkem. Vedle mě se choulila Lariska, její světlé vlasy ji zakrývaly obličej jako slizká chapadla. Po upatlané tváři jí stékaly slzy strachu a bezmoci.
"Chci domů, nechci umřít, panebože, já chci k mámě…" opakovala pořád dokola.
Zóna. Dává a bere. Vždycky to tak je. A tak to i bude…
Na druhé straně paloučku jsem spatřil vojáka. Našel si dobrý úkryt mezi dvěma kameny. Trpělivě čekal, až přijdou. Věděl, že přijdou. A oni přijdou.
Doktor neustále pobíhal sem a tam kolem stanu a snažil se zachránit, co se dalo. Tu sebral tlakoměr, támhle měsíční svit (jak mě seznamoval s "místními" názvy artefaktů), ale doopravdy vlastně nezachraňoval nic.
Na tváři se mu zračila nekonečná zloba.
Hořce plakal nad vlastní porážkou. Myslel si, že zná Zónu… a on ji možná doopravdy znal, ale ona ho nakonec stejně dostala. Když ne anomálka nebo mutant, tak aspoň oni.
Zkurvysyni…
A to už to začínalo vypadat jako skvělej život.
Přikrčil jsem se ještě víc ke kořenům mohutného stromu a v tom se ozval výstřel. Přehlušil všechny okolní zvuky, včetně řádění výhně a dlouho se odrážel od okolní krajiny, než docela utichl. Doktor už neběhal, ani nenadával, ani neplakal. Ležel na zemi, mrtvý, smutný a poražený…
Lariska se rozplakala a zabořila obličej do mého otrhaného kabátu, páchnoucího po močálu, vodce a sazích. Snažila se plakat potichu, ale přesto jí neunikl hlasitý vzlyk.
Na druhém konci palouku jsem zachytil vojákův pohled. Zračilo se v něm bezbřehé odhodlání. Šílené a sebevražedné. Ne! Naznačoval jsem mu marnými gesty. Nějak se z toho dostanem, vždycky jsme se dostali! Ale on jenom zakroutil hlavou a odvrátil se.
Věděl, co přijde.
Co muselo přijít… Všichni jsme to věděli.
Lariska ke mně zvedla uplakané oči. Jako by se mě ptala: Tak co, stalkere, co teď? Co budeme dělat, Serjožko můj, kam se vrtneme bez doktora, bez přístrojů, bez ochrany? Co s námi bude? Co s námi jenom bude…
Jak jsem jí na to mohl odpovědět?
Prostě budeme žít jako vždycky před tím. S holým zadkem, spolíhat se jenom na vlastní instinkty a schopnosti.
Budeme muset.
Jinak to prostě nejde.
Pohladil jsem ji po vlasech a políbil na umaštěné čelo. My to nějak zvládneme, Larisko, to ti slibuju, říkal můj pohled.
Už to přišlo… Prozradilo to vrčení a tiché praskání uschlé trávy. Jako by se vlhkem lesa plížil slizký had, ohromná, zrůdná nestvůra. Tak nebezpečně obezřetné…jako nic na světě.
Jak mnou byl doktor z počátku fascinován, tak rychle zájem zase ztratil. Prohlásil, že jestli brzo nezačnu něco dělat, tak mě, jářku, hodí zpátky do Universa a nebude mít slitování. I když jsem věděl, že svá slova nemyslí vážně, nezbývalo mi, než se sebrat a být užitečný.
Tak jsem mu začal pomáhat s měřeními, společně jsme studovali artefakty a po večerech si vyměňovali názory o Zóně. Znal toho opravdu mnoho. Naučil mě měřit anomální energie, seznámil mě s názvy a funkcemi artefaktů, co za svůj pobyt v Zóně našel a mnoho dalšího.
"Zóna, Sergeji, ta nemohla vzniknout jenom tak. Všechny ty přehnané názory o božím úpadku a trestech sice tvrdě odmítám, ale přesto… něco na tom je, to musíš uznat sám."
Upil své horké kávy a učinil hrnkem obsáhlé gesto.
"Jářku, proč se tohle všechno nestvořilo už napoprvé? Proč Zóna vznikla až teď? Tys říkal, že tady jsi už skoro dva roky. Nebo to alespoň vyplynulo z toho, cos říkal, je známý fakt, že tady ubíhá čas trochu jinak. A teď si představ, že více než dvacet pět let to tady leželo opuštěné, zamořené radiací, ale bez známek života nebo anomálních jevů. Pak přijde druhý výbuch a najednou se všechno změní. Objeví se anomálie, artefakty, zmutovaná stvoření - a současně s nimi přirozeně vědci, armáda a - jak dobře víš - stalkeři. Jedni bojují proti těm druhým, navzájem se nenávidí a stejně mají všichni stejný cíl - objevovat Zónu. Říkej si, co chceš, ale nakonec ji všichni objevují."
"To mi přijde jako nesmysl. Stalkeři ji neobjevují - vidí v ní bohatství, slávu, dobrodružství. Ale většinou najdou jenom smrt… Armáda taky Zónu neobjevuje - ona z ní vyhání stalkery. Je to její povinnost. Je Zóna vůbec nezajímá, je jim naprosto a upřímně ukradená. Snad jedině vědci se ji snaží rozpitvat a odhalit její tajemství. Ale co z toho je správně? Využívat Zónu, chránit ji nebo ji rozřezávat na půdorysy, grafy a čísla?"
"Jářku, samozřejmě máš pravdu, ale podívej se na to jinak…"
Takhle to probíhalo každý večer, den co den. Postupně jsem k profesorovi a Larisce přilnul víc, než jsem původně zamýšlel. Z uzdravení po šoku z anomalia Univer… z makra a výmluv "dnes se nikam nedostanete, podívejte se na tu oblohu!" se postupně stal přátelský pobyt a nakonec myšlenka trvalé spolupráce. Tenhle život mě obklopil jako hutná deka, rychle a nepozorovaně. Jako bych na to celý život čekal a teď se to ve mně jenom probouzelo. Nevím, co to do mě vjelo, proč jsem zahodil veškerou stalkeřinu a dal se dohromady s tímhle podivínem a jeho asistentkou.
Možná touha po poznání.
Možná hezké oči Larisky… nebo prostě únava. Ale doopravdy si myslím, že tam, v makru se ve mně něco zlomilo. Bůhvíco, prostě… něco. Ať tak nebo tak, za pár dní už jsem neměl na stalkeření ani pomyšlení. Snad poprvé ve svém životě jsem se cítil šťastný a ve své kůži - a to vlastně bez jakékoli příčiny.
Naučil jsem se poznávat a pojmenovávat věci, které jsem předtím vůbec neznal. Zjistil jsem, k čemu slouží, které jsou užitečné a které naopak smrtelné. Hlavní znaky známých anomálií jako je pulzar, gravikoncentrát, anomalia Universum nebo Termopast a Vortex, ve stalkerským slangu elektra, komáří mýtina, makro, výheň a trampolína (to samozřejmě nebyly všechny možné druhy anomálií, které jsme zkoumaly, jenom nejčastější. A to prý ještě neznáme ani zdaleka všechny). A taky nejběžnější druhy zmutovaných forem života.
Jednou mi dokonce profesor vyprávěl o jakési anomálii, které "cestuje" jako lehký poryv ledového vzduchu a při kontaktu s jakoukoliv kovovou věcí se změní v obří oranžový mrak, který rozežírá organickou tkáň. Kovy při kontaktu s ní zkorodují do takové míry, že se v pár vteřinách úplně rozsypou.
Naučil jsem se vidět druhou stranu Zóny. Ne jenom tu, co zabíjí, ale tu, co dává, co může být prospěšná - a nemohl jsem nezačít ptát sám sebe: proč tady vlastně je? Dává a bere… Nechápal jsem to. Jak jsem mohl?
Velmi často jsme se přesouvali z místa na místo, vždycky jsem pomáhal se sklízením tábora. Když doktor vyčerpal všechny zdroje k pozorování, zavelel a tábor se přesunul. Nejčastěji jsme se pohybovali v okolí Jantaru a té oblasti, ve které jsme se potkali.
Jednou jsme tábořili na vrcholku holého kopce, takové kamenité vyvýšeniny nad jantarskými bažinami. Doktor se rozhodl sledovat horninu a její zamoření radiací.
Celý den běhal po okolí s kladívkem a takovým přístrojem na měření radiace.
Rázně odmítl jakoukoli pomoc, takže jsme museli celý den prosedět v blízkosti stanu. Byl tu úžasný výhled, to ano, ale časem se z toho člověku udělalo zle. Bylo až s podivem, jaký jsem s vědci zažil klid. Bránit je před zmutovanou faunou bylo potřeba jen párkrát a ještě při tom šlo jen o prkotiny.
Třeba jedna zatoulaná mini pseudokočka, nebo jak to říkal profesor, se zatoulala až k našemu stanu a vlezla do něj.
Já byl v tu dobu u beden a pomáhal Larisce přerovnávat flakóny s nejrůznějšíma vzorkama.
Profesor si kočky nevšiml a šel do stanu pro nějaký vysílač, a když roztáhl plachtu, mutant na něj agresivně s pištěním vyskočil a zahryznul se mu do rukávu.
Ten zaječel a já se okamžitě otočil.
Jakmile mě došlo, co se děje, popadl jsem pušku, vstal, zamířil a začal řvát na ječícího profesora, aby s ní začal mlátit o zem, že se pak pustí. Ten ale zpanikařil a rozeběhl se do vysoké trávy, já vyrazil za ním.
Naštěstí se tam ale zrovna nachomýtl voják, který se vracel další bednou a pohotově po něm skočil. Pak jsme společně mutantovi ukroutili hlavu a nakonec odpadl. Profesor byl sice v pořádku, ale otřesen. Ani nepoděkoval, vstal a řekl, "Naložte ji do termofytu….mládě jsme ještě nepitvali.
K večeru byl pak doktor tak unavený, že zrušil posezení u kávy a všichni si šli povinně lehnout.
Nemohl jsem tu noc ani za nic usnout. Neustále mě budily zvuky bažin, trápilo mě nesnesitelné horko a navíc to vypadalo, že se každou chvíli strhne bouřka.
Nakonec jsem se zvedl z matrace položené na zemi, odhodil deku a s pevným přesvědčením se vydal ven ze stanu, připomínající skleník, a to nejen vzhledem.
Na svahu kus odtud jsem našel Larisku, jak sedí, kolena u brady, opírá se o teplý kámen a pozoruje západ slunce. Takovou nádheru jsem snad ještě neviděl…
V Zóně jsou červánky magicky intenzivnější….podložené lehkou tyrkysovou šedí.
Je to podobné polární záři.
Zdálo se, že mě dívka nevidí, tak jsem si opatrně sedl vedle ní a nechal se tou scénou naprosto unést. Probral jsem se až v okamžiku, kdy mi Lariska položila hlavu na rameno. Před očima mi okamžitě vzplanula děsivá vzpomínka na kuchyňské lino, potřísněné teplou krví, na nůž trčící z živého masa a temnou postavu, stojící u okna. Odtáhl jsem se a ona hlavu zklamaně narovnala. Povzdechla si a popotáhla nosem.
Teprve teď mi došlo, že její tvář pokrývá množství rozteklé řasenky, zaschlé i tekoucí. Ona celou tu dobu plakala, možná ještě dřív, než jsem přišel!
Cítil jsem se trapně. Kvůli své vlastní zpropadené minulosti jsem odmítl pomoct plačící ženě. To bylo jako znesvětit svatyni…
Slunce konečně zapadlo, ona se zvedla a pomalým krokem zamířila ke stanu.
Tehdy mě nezajímalo, PROČ plakala… Bohužel pro nás pro všechny.
Autor: Jirka Jirkovec
Všechny důležité informace, včetně nejnovějších dílů naleznete "zde":http://denik-stalkera.blog.cz/
Komentře k článku: Deník Stalkera – "Svině!" zařval doktor a učinil další…
