Všude byl klid.
Ozývalo se jen šplouchání vody a vzdálené šumění větru, ohýbajícího nekonečné klasy vysoké trávy.
Namátkou jsem máchnul pádlem na místo, kde starý seděl.
Nic.
Prostě zmizel. Opět mě pohltila vlna samoty a strachu. Představa, že už bůhví kolik dnů putuju úplně sám… a bavím se tu s vlastním přeludem mě dost deprimovala. Nedalo se dělat nic jinýho, než sebrat měšok, pušku, a vyskočit na břeh. Prázdná loďka se rozhoupala a zachytila o rákosí. Půda byla vlhká, ale překvapivě pevná. Navzdory tomu, že celé okolí bylo zahaleno mlhou, viditelnost nebyla zas až tak špatná. Daly se rozpoznávat obrysy pokroucených stromů a pařezů, ze kterých vystupovaly všelijak zohýbané kořeny, jako chapadla nějaké obří krakatice.
Vzal jsem si pušku do ruky a opatrně vykročil.
Jakým směrem, to mi bylo jedno… prostě rovně. Hledat něco na plánku bylo úplně zbytečný. Tahle oblast tam nebyla ani zdaleka detailní. Řekl jsem si, že až bude chvilka odpočinku, tak si to tam zkusím dokreslit.
Klasy trávy tu byly o mnoho vyšší, než já. Jako bych se prodíral pšeničným polem. Hlavní zbraně jsem je rozhrnoval a opatrně našlapoval krok za krokem. Při každém došlapu se ozývalo chřoustání a čvachtání. Husté mraky na okamžik pustily k zemi sluneční světlo a viditelnost se na moment zlepšila. Našedlý opar lehce zprůsvitněl a vzdálenost dohledu byla o mnoho lepší.
Postupoval jsem opatrně a určoval směr podle toho, jak moc měkká byla půda a jestli se všechno chová „normálně“. Jakmile vyskočilo i to nejmenší podezření, okamžitě jsem změnil směr. Házet matice se mi moc nechtělo, i když by to bylo velice užitečné. Ale… hledejte si je pak ve všech těch sračkách a neprostupný divočině.
Občas mě vyděsilo hejno vran, které znenadání vzlétlo odkudsi z povzdálí. Donutilo mě to kleknout si a opatrně naslouchat. Všemožné šustění, hejkání a dupání mě zastavovalo snad každých deset kroků. Pořád jsem měl prst na spoušti a palec na pojistce. Ruce se mi klepaly.
Možná mě začala oblbovat už i paranoia. Odpřísáhl bych, že jsem několikrát zahlédl postavu v plášti, jak zahýbá kamsi za roh, ale nebyly slyšet žádné kroky… a hlavně… nikdo nikde nerozhrnoval trávu, protože žádné cestičky tu nebyly.
Zatřásl jsem hlavou a promnul si oči. Asi se mi to zdálo.
Po chvíli se terén začal nepatrně zvedat a i klasů ubývalo. Vyškrábal jsem se na jakousi pěšinu, ze které byla vidět z dálky vyježděná cesta. Kam ale vedla, nebylo z mého úhlu vidět. Bylo tam moc stromů, některé už i s listím. Vypadalo to, že se jakž takž vyhrabávám z bažin pryč. Jako orientační bod jsem si určil nákladní auto, které bylo skoro až po zbytky předního skla zapuštěné do močálu. Zadní kola visela ve vzduchu, stejně tak jako celý nákladní prostor, přetažený rozdrásanou, povlávající plachtou.
Bylo to dost daleko, tak sto metrů… možná i víc. Mohl jsem jen děkovat bohu, že mlha pomalu opadávala a já si ho všimnul. Jinak nevím… možná bych se tu patlal v mlze pořád dokola a kam bych pak došel?
Cesta dolů proběhla vcelku klidně, protože jsem už nemusel šetřit šrouby, které na žádnou past nenarazily.
Konečně jsem stál na pevné zemi. Byl to zbytek štěrku pomalu pohlcovaný hlínou a pískem. Vysvitlo slunko a začalo mě hřát na tváři. Sundal jsem si kapuci a užíval si ten hřejivý pocit a osvěžující větřík.
Nyní jsem stál uprostřed cesty a rozhlížel se. Nalevo zatáčela kamsi za roh a napravo vedla pořád rovně. Z obou stran byly malé remízky a zarostlé keříky. Vysoká tráva byla pomalu nahrazována malými drny, kameny a skalkami. Zdálky byl vidět i hustý les.
Vůz se nacházel jen pár kroků ode mě. Zkusil jsem tam hodit šroub, ten se ale normálně odrazil od nápravy a skončil na zemi. Všechno se zdálo v klidu, tak proč se nepodívat dovnitř?
Hodil jsem pušku na záda a vyskočil ze strany na kapotu. Povrch byl neskutečně prožraný rzí a drolil se. Uvnitř v kabině byla spousta vody a bahna, ve kterém plavaly nejrůznější předměty. Pár flašek, a několik krabiček od cigaret ve značném stupni rozkladu. Mezi tím vším z vody vyčuhoval kus volantu.
Nechal jsem kabinu kabinou a vyšplhal se po střeše až k nákladnímu prostoru. Auto bylo opravdu zle nakloněné a párkrát sebou docela ošklivě škublo. Vypadalo to, jako by ho někdo vypustil z letadla a nechal čumákem zarazit do země. Nehledě na to, že se všude kolem povalovaly pokroucené a zdeformované kusy kovu.
Dostat se skrz plachtu nebylo jednoduchý, i když byla už značně rozervaná. Na to byl nejlepší nůž, jehož ostří látka neodolala. Do nosu mě praštil puch zatuchliny a rezavého železa. Celý vnitřek byl pokryt různobarevnou plísní a hromadou beden, napadaných na sobě.
Rozřízl jsem celou plachtu a nechal to pořádně vyvětrat. Zatím jsem si odpočinul a vytáhl z měšku plánek. Tato oblast tu nebyla už vůbec zakreslená.
Plánek hned putoval zpátky do měšku a ten na moje záda. Mezi bednami tam dole ležely jakési tyče a náhradní pneumatiky… samozřejmě nepoužitelné. Ty boxy byly ze shnilého dřeva a skoro se rozpadaly.
Nahnul jsem se dolů a nahmátl jednu tyč.
Jakmile se moje ruka dotkla studeného kovu, něco pode mnou ruplo, já se překulil a spadnul přímo do tý hromady na záda. Pod tím nárazem se mi zatočila hlava, zásobník se mi zaryl do boku a já syknul bolestí. Z úst mi unikla nadávka, která přesně vystihla to, co jsem. A jaký je hlavně to auto.
Setřásl jsem ze sebe kusy dřeva a rzi a těžce se posadil.
Chvíli bylo ticho, ale jakmile jsem se pokusil vstát, noha se mi probořila níž a něco dole začalo bublat.
S vrakem to škublo a zespoda na mě vytryskla smrdutá voda. Auto se začalo nořit do močálu. V záchvatu paniky jsem se zapřel o stěnu, zachytil o okraj podlahy a vydrápal se ven.
Jen tak tak jsem stihnul seskočit na zem, když v tom se auto zastavilo. Z vody vykukovalo jen jedno zadní kolo a část zadní kostry na upevnění plachty, která už jen líně čeřila špinavou, hustou vodu.
Otřel jsem si tvář o rukáv, oprášil se a vstal.
Náhle přede mnou vytryskl z vody obří gejzír a náklaďák v mžiku zmizel… jako by ho něco vtáhlo pod hladinu. Vlna mnou smýkla o zem a totálně mě zmáčela. Na oblečení se mě přilepily nejrůznější kusy bahna, chaluh a trávy. Když jsem se vzpamatoval a rychle se vyšvihnul na nohy, přede mnou se zjevila díra vysekaná do půlky cesty. Ten gejzír serval i kus suchý země a položil na zem i vysokou trávu.
Autor: Martin Gross
Všechny důležité informace, včetně nejnovějších dílů naleznete "zde":http://denik-stalkera.blog.cz/
Komentře k článku: Deník Stalkera – Všude byl klid.
Ozývalo se jen…
