Deník Stalkera – A tak to začalo.
Jako hejno kobylek se…
A tak to začalo.
Jako hejno kobylek se stádo s dychtivým kvičením rozeběhlo směrem k nim. Tři bestie se ze skupinky oddělily a zamířily si to ke mně. Jejich mechem prorostlá kopyta čvachtala a drápy vyhazovaly bahno s kusy trávy.
Jelikož jsem byl blíž, zahájil jsem palbu jako první. Piloti si mě jistojistě všimli, a tak jsem zalehl na zem, kdyby se v nich náhodou probudil Kretén a začali do mě střílet. Zbraň štěkala, kopala mi do ramene a projektily opouštějící hlaveň se mlaskavě zasekávaly do flaksího masa. Praskot lámaných kostí.
Příšery okamžitě setrvačností zaryly rypáky do země a kutálely se ve vlastní šťávě jedna přes druhou, aby následně zůstaly nehybně ležet. Jedna nepatrně zacukala bezvládnou nožičkou…
Práskání samopalů se ozvalo i nalevo ode mě. První pilot stál po kolena v bahně v bojovém postoji a kropil flaksy tunami olova. Druhý ležel v blátě a alespoň pomáhal pistolí. Několik jeho dobře mířených střel proměnilo hlavu jedné flaksy v krvavou palmu. Mezitím se gejzír za jejich zády měnil v obří pulsující kouli, pohlcující všechno a všechny… Oba vojáci začali sotva znatelně couvat k anomálii, ale nejspíš si toho ani nevšimli. Močál se dával pomalu do pohybu.
Měli dobrou mušku… bestie pod náporem kulek padaly do bláta a mrskaly sebou ve snaze zvednout svá těžká těla. Když jedna padla, druhá do ní hned vrazila a ztratila rovnováhu. To se jim stávalo osudným, protože zbraně byly evidentně v dobře cvičených rukou. Náboje jim doslova vysekávaly maso a ustřelovalo končetiny. Výbuchy jisker a prachu ničily stromky, keře a zbytky součástek z helikoptéry zabořených všude kolem. Ostatní mutanti začali nejistě zpomalovat a pak nervózně přešlapovali na místě. Opatrně jsem se zvednul na koleno, abych lépe viděl.
Zraněný voják těžce oddychoval a okamžitě si mě všimnul. Kouřilo se mi z hlavně… a taky jsem na něj zíral.
Zaklepal svému druhovi na koleno a ukázal směrem ke mně.
Risknul jsem to a začal pomalu vstávat a zvedat zbraň, abych ukázal své úmysly… když v tom ten, co mě spatřil, pozvedl pistoli…
…třeskl výstřel …
… hvízdající kulka prolétla centimetry nad mojí hlavou, když jsem se odporoučel k zemi. S hubou zabořenou v bahně mi hlavou problesklo přání, aby flaksy zaútočily…
… a taky že mě přes tu trávu neuvidí.
Jeden z vojáků začal něco křičet, ale přes burácející anomálii nebylo slyšet co. Opatrně jsem zvedl hlavu. Stojící pilot držel zraněného kolegu za ruku s pistolí a ukazoval směrem ke mně.
Anomálie se mezitím rozřádila natolik, že to začalo lomcovat i s hluboko zabořeným vrakem helikoptéry, ze kterého vytékalo palivo.
Vír ještě zesílil a pohltil do sebe většinu cesty i se stromy. Chapadla zmizela… vsála je do sebe ta obří, silně vibrující koule, vznášející se asi deset metrů nad zemí.
Jeden z vojáků se rozkřičel směrem ke mně a zuřivě gestikuloval. Něco ukazoval a mával rukou, jako že mám jít k nim. Nebylo mu rozumět, ale pochopil jsem okamžitě. Chtěl pomoc. Byli úplně v prdeli a najednou se jim hodila pomoc od prašivého stalkera. Vyvrhela společnosti. Odpadu Zóny…
Bůh ví, jestli by to udělali i pro mě. S největší pravděpodobností ne, nebudu si hrát na optimistu. Stejně jsem jím nikdy nebyl…
Co teď? Naskytla se nádherná možnost utéct pryč, protože zbytek flaks se začal nenápadně vytrácet ze scény. Pořád se ohlížely, ale instinkt jim asi radil co nejrychleji zmizet.
Nevím proč, ale moje kroky začaly směřovat k mým lidským nepřátelům…
Prodral jsem se skrze husté splašky špinavé vody a poletujících chaluh a dopachtil se bahnem až k nim. Hukot byl nesnesitelný. Pískalo mi z něj v uších.
Stojící muž na mě něco křičel, ale nebylo slyšet ani slovo. Kapičky vody se jako jehličky tříštily o jeho helmu a mě štípaly na tváři. Neviděl jsem mu do obličeje, přes přilbu byly vidět jen pohybující se ústa.
Můj pohled spočinul na anomálii.
Pod tou pulsující koulí se ve vodě tvořil "kráter".
Nekecám… fakt kráter, jako když silně foukáte do vody. Ze středu té prohlubně tryskala pára.
Ucítil jsem škubání na rameni.
Voják mě tahal za rukáv, držel zraněného za ruku a tahal ho z bahna.
Chytil jsem ho také a zabral. Nohy mu vyklouzly z bláta. I přes ten šílený rámus byl zřetelný řev bolesti. Zraněnému z pusy vytékal proužek krve dokonale smývaný mokrou bouří.
Vítr stále sílil. Voda nás šlehala do obličeje a nutila nás jít víceméně poslepu. Spíš jsem se nechal vést vojákem, protože ten měl na očích protizábleskové sklo a nemusel přivírat oči.
Několikrát mě taky noha zapadla do bláta, že s ní nešlo hnout, ale pilot vždy pohotově přiskočil a pomohl mě se z těch sraček vyhrabat. Takhle jsme si pomohli vzájemně několikrát.
Cesta byla skoro na dosah, když v tom nás do zad udeřila tlaková vlna. Přesně v tu chvíli vítr přestal. Kapky poletující ve vzduchu nemělo už co nadnášet a tak se jako když se sype písek, odporoučely k zemi.
Vlna nás naštěstí neporazila. Poráželo nás však vyčerpání a panika.
Otočil jsem se a pohlédl dozadu. Z koule v mžiku vylétla další tlakovka, která nás už neudeřila. Vypadalo to jako prudký závan větru, na který reagovaly všechny kovové věci, co jsme měli u sebe.
A vrak helikoptéry.
Piloti se podívali nejdřív na sebe, a pak na mě.
Něco ve vzduchu začalo hlasitě bzučet a dunět.
Vrtulník to nadzvedlo i se zeminou pod ním a začalo přitahovat k sobě. Pancíř nedokázal vydržet ten strašlivý tlak, praskal, a kroutil se jako ždímající se ručník. Dráty se trhaly, součástky se rozsypávaly. Chvíli rypákem rozhrnovala hlínu a bláto, ale pak se přetočila jako při kotrmelci a neskutečnou rychlostí vlétla do koule, spolu s dalšími úlomky, šutry a kmeny stromů.
Náhle se anomální koule rozprskla a helinu to vyplivlo přímo směrem k nám. Všichni jsme zalehli, zasypáváni hektolitry mokrého sajrajtu.
Anomálie se však v sekundě znovu zformovala a zmačkané torso stroje se nám zastavilo nad hlavama. Všichni jsme leželi na zádech a zírali na zjizvené břicho toho zkrouceného vraku, ze kterého se na nás sypaly dráty, a drcený pancíř.
Uvnitř cosi praskalo, jakoby obří dlaň pomalinku nakřupávala vajíčko.
Pak ji to začalo táhnout zpátky. V uších mi hučelo a na celém těle byl cítit nepřirozeně silný tlak. Zdeformovaný kov už to nevydržel, stroj se zlomil v polovině a byl následně vcucnut do víru kolem té koule. Byli jsme doslova zasypáni rozdrolenými součástkami.
Helina nejdříve střed párkrát oběhla pomalu, ale zrychlovala… a díky tomu se opět začal zvedat vítr. Cítil jsem, jak mě to tahá směrem do té smrtící pasti.
V tom mě stojící voják vytrhl ze sledování té neskutečné podívané.
"Hej!!", křičel a kašlal, "Poď mi pomoct… musíme ho dostat na cestu"!!!
Nenapadlo mě nic, co bych mu řekl. Pokývl jsem.
Zraněný voják se utápěl v mdlobách a mezi neustálým škubáním mlel jakési nesmysly v ukrajinštině.
Jen co jsme ho uchopili a zvedli k ramenům, vichr se změnil v uragán.
Vrak vrtulníku to zatím úplně rozemlelo na sračky, které šílenou rychlostí rotovaly všude kolem.
Táhlo nás to do středu. Nedala se udržet rovnováha. Nohy v bahně podkluzovaly, takže jsme se brzo plazili po zemi.
Stačil jsem se zachytit o kořen vyčnívající ze země z pod jakési prohlubně plné šutrů a chytil prvního vojáka za batoh. Ten ujíždějícího kolegu hbitě čapnul za ruku. Bohužel zraněnou…
Do řičící anomálie zaznělo strašlivé zavytí.
"Viktore!" zaslechl jsem. První pilot se na mě bezmocně podíval. Křečovitě jsem se držel vlhkého dřeva. Nic jiného nebylo důležité. Cítil jsem páchnoucí bahno. Vnímal jsem sílu anomálie, která nepochází z tohoto světa. Byla ohromná…
Myšlenky se utřídily. Hlava byla naprosto čistá…
"VIKTORE!!!!" Druhý voják už dávno upadl do mdlob. Takovou bolest nemohl vydržet. První už držel jen hadrového panáka. Smýkalo to s ním ze strany na stranu. Proto jsme byli tak těžcí. Proto jsem se nemohl pořádně přitáhnout. Zapíral jsem se nohama, co to šlo. Praskalo mi v kloubech a prsty začínaly nesnesitelně bolet. Párkrát jsem se je pokusil obejmout nohama, ale na to mě až moc spalovalo vysílení. Energie se zvyšovala takovou silou, že to oboum strhlo z hlav přilby, které v mžiku zmizely v tom zářivém pekle.
"Musíš ho pustit," řekl jsem. Nebo neřekl? Zkusil jsem to znova. "MUSÍŠ HO PUSTIT!!!"
Střelil po mě pohledem. V očích se mu zračila bezmoc a zloba. Asi se rozhodl tady radši umřít, než aby opustil kolegu…
No dobrá. Ať umře.
Pustil jsem jeho ruku.
Ale pořád jsem byl příliš těžký. On se mě nepustil… křečovitě mě držel za zápěstí, div že mi ho nevyrval. Chtěl jsem ucuknout, ale nedal se.
Křičel na mě "Drž se….proboha tě prosím…..KURVA NEPOUŠTĚJ SE HAJZLE!!!!"
Jeho tvář byla zkroucena čistou zlobou, oči vypovídaly o vzdorovité odevzdanosti, ale také strašlivému strachu ze smrti. Ani náhodou se s ní nechtěl smířit.
"OBA VÁS NEUDRŽÍM! MUSÍŠ HO PUSTIT NEBO TĚ TAM ZKOPNU!" Nevím, jestli mi rozumněl. Jestli mě vůbec POSLOUCHAL. V panice se snažil kolegu držet alespoň za rukáv.
Zasáhla nás nová vlna ještě silnějšího vichru.
A najednou jsme byli lehčí. Nedíval jsem se, co se stalo s tím druhým. Přes poletující bahno a prach bych stejně nic neviděl…
Ale pak se ozval ten hroznej řev…řev bolesti a strachu, který po chvíli jako mávnutím proutku zmlknul.
Za hlasitého praskání, čvachtání a trhání.
Do očí se mě nahrnuly slzy a do srdce smutek. Další oběť mocné Zóny… Okamžitě jsem to potlačil. Samozřejmě, že to nebyly slzy smutku - to mi vítr vehnal do očí příliš mnoho prachu. A nebyl to smutek - ale zlost na sebe, že jsem udělal takovou pitomost a radši nezdrhnul. Pomalu už jsem necítil prsty a začalo mi to podkluzovat.
Anomálie se ale pomalu začala hroutit sama do sebe… Ten idiot mi to bude vyčítat. Neudržel bych nás, tak je to. Prostě bysme tam spadli všichni tři.
Na zlomek vteřiny jsem zahlédl vojákovu tvář. Odrážel se v ní bezbřehý vztek. Špinavé slzy mu brázdily zjizvenou, červenou tvář.
Byl mladý.
Držel se jako klíště a pomalu vylejzal po mě až ke kořenu, kterého se taky chytil.
"Hej! Musíme se dostat za ten šutr!", v hubě jsem měl plno hlíny a trávy "Takhle se tady dlouho neudržíme!!!"
Podíval se na mě pohledem člověka, který každou chvíli vytáhne pistoli a rozstříkne vám mozek po okolí.
Nakonec si jen odplivl. "Fajn… lez, budu tě jistit!!!"
Jak mě asi tak můžeš jistit, když seš za mnou hlavo zelená…
Pomalu jsem se přitáhl trochu výše… něco těžkýho mě praštilo do obličeje. Černo a mžitky.
Mohutná síla mě strhla směrem k anomálii, a roztočila ve vzduchu….
Pak ale ve vteřině přišlo další trhnutí a já zůstal na místě. Řemeny měšku se mi zařezávaly do ramen. Oplácal jsem si hrudník a hlavu a ohlédl se…
Voják se křečovitě držel kořene a jednou nohou byl zapřený jeden z mnoha kamenů zapuštěných v zemi. Druhou rukou svíral zadní řemen měšku a omotával si ho o zápěstí.
"Kurva nečum tak!" zaječel "Lez, nepřitáhnu tě, neudržím se dlouho!!!"
Hned jsem pochopil, natáhl ruce, zachytil se o rukáv a začal šplhat po jeho paži.
Po chvíli mě objal okolo pasu a za bolestivého řevu mě přitáhl až ke kořenu.
Z posledních sil jsem se ho chytil a zapřel se nohou taky.
V plicích mi šílelo, ale povedlo se mi zařvat "Jestli… jestli se ta anomálka ještě zhroutí… tak nám nepomůže ani betonová hradba… dělej!!!"
Vír už dávno vyčistil okolí od mrtvol a vůbec všeho možnýho. Snad vycucal i vodu. Vzduch byl zbarven do rudočerných odstínů a připomínal písečný uragán. Co se ještě udrželo na zemi, bylo nemilosrdně bičováno náporem větru a vody.
Pilot se beze slova obrátil a začal šplhat.
Byl jsem tak vysílený, že už bych to prostě nedal a mohl jsem jen děkovat bohu a jemu, že mě nepustil.
Voják si počínal jako malé děcko (bůhví jestli vůbec někdy předtím v Zóně vůbec byl). Nějaké základy lezení po stěně měl, to se zas musí nechat, ale to se ho asi při výcviku nesnažila vcucnout anomálie.
Preventivně jsem ho popostrkával kupředu a dělal mu alespoň minimální prostor k zapření. Pomalu lezl, přitahoval se a jednou rukou se zachytil o okraj… tam, kam moje ruka už nedosáhla.
Otočil hlavou a rychle kývl.
Ta únava mě naprosto oddělávala, ale v tu chvíli jsem se tak bál smrti, že mi to šlo prostě samo.
Přehodil jsem přes okraj skalky jednu nohu a zapřel se rukou.
"Slez po mě dolů!!!" řvalo něco uvnitř mne.
On se snažil všemi silami udržet a neuklouznout.
Ruka mi sama vystřelila a zachytila vojáka za batoh.
Ten se přitáhl a společnými silami jsme přepadli dolů na zem. Tam už byla gravitace víceméně normální. Šutr nám poskytoval dobré krytí. Za chvíli na mě spadnul i on..
Krčili jsme se a snažili se být co nejblíže u sebe.
Teprve teď se pilot sesypal. "Co… co bude teď? Oba nás to semele, musíme něco vymyslet!"
Začal být hysterický, což mě docela sralo. Skalka nás chránila dobře. I když - na jak dlouho? Zahleděl jsem se mu do tváře a spatřil mladičkého ubuleného vojína, co tady vůbec nemá co pohledávat. Ačkoliv tolik hysterčil, naštěstí nezačal dělat vylomeniny a alespoň zůstal na místě.
Přímo před náma bylo vidět, jak se větrné víry točí, spojují a rozpojují, protože síla té koule se nedostala přes naši hmotnou překážku. Dokonce se v okolí tvořily malé anomálie (něco podobného elektrám), jako když malé ryby plavou okolo žraloka.
Nezmohl jsem se na jediné slovo.
Vzápětí se na mě zničehonic vrhnul a začal se mnou cloumat, "Kurva prober se ty idiote… Seš přece stalker! Anomálky znáš… Co budeme DĚLAT?!"
Nevěděl jsem.
Ale v jednom měl pravdu - jsem STALKER. A on prostej vojáček, co se poprvý v životě seznámil se Zónou. Tak kdo je teď lepší…?
Autor: Martin Gross
Všechny důležité informace, včetně nejnovějších dílů naleznete "zde":http://denik-stalkera.blog.cz/ a "zde":http://www.facebook.com/pages/Deník-Stalkera/111219725614462
Komentře k článku: Deník Stalkera – A tak to začalo.
Jako hejno kobylek se…
